Riziko sebevraždy
Neléčená deprese může mít závažné následky. "Poté, co mě ze dne na den opustil měsíc po svatbě manžel, jsem se topila týdny v pocitech prázdnoty a zoufalství. Nabízenou pomoc přátel i mé nadřízené jsem brala jako vyjádření jejich opovržení ke mně, jako bych byla chudinka, co se sama neumí postavit na nohy. Tak jsem se jim začala vyhýbat úplně, vykašlala se na práci a nevycházela z domu. 'Nejsi přece slaboch ani blázen, zvládneš to sama, jinak už vážně nejsi k ničemu,´ znělo mi celé dny v hlavě, i když jsem si ve skrytu duše přála, aby se ve dveřích objevili bývalý přítel, matka nebo kamarádka, vzali mě do náruče a starali se o mě. Svoji ješitnost jsem neskousla a o pomoc si řekla až tím, že jsem spolykala velké množství prášků." Nato Jana skončila na jednotce intenzivní péče, dostala se do rukou odborníků v psychiatrické léčebně. Ne každý depresivní člověk má ale takové štěstí. Podle statistik 15 % z nich ukončí svůj život sebevraždou.
Navzdory mýtu, že "kdo o sebevraždě mluví, ten ji nespáchá", dávají lidé s úmyslem zabít se svému okolí často najevo zřetelné signály o svých úmyslech. "Není jednoduché rozeznat úmysly sebevraha. Když se chce opravdu zabít, často své plány před okolím důmyslně skrývá a tají. Určitě by nás ale mohly upozornit změny v jeho chování, uzavřenost do sebe nebo když přestane dělat věci, které ho dříve bavily a rezignuje na svoje plány. Takového člověka bychom neměli nechávat osamělého a opuštěného, ale snažit se s ním být a dát mu možnost hovořit o svých pocitech," říká profesor Stanislav Kratochvíl. Jak by se tedy k člověku trpícímu depresí měli chovat jeho blízcí?
"K nemocnému člověku se chováme s ohledem a bereme v úvahu omezení, která mu nemoc přináší. U deprese je to pokles iniciativy, smutná či špatná nálada, zpomalené tempo, nechutenství, poruchy spánku, různé tělesné bolesti, nezájem a především to, že depresivnímu člověku nic nepřináší potěšení. Tím vyvolává ve svém okolí jakousi, 'neinfekční nákazu´ a, abych to řekl česky a srozumitelně, soucit na jedné a zlost na druhé straně. Nestyďme se za tyto projevy svých pocitů, je to hluboce zakódovaná reakce, kterou projevují i naši nejbližší příbuzní - lidoopi, když u některého z členů jejich tlupy chemicky vyvoláme depresi. Obě reakce jsou však z praktického hlediska ke škodě daleko víc, než ku prospěchu. Depresivnímu člověku nepomůže ani litování, ani 'seřvání´. Musíme ho stále ujišťovat, že se jedná o nemoc, která je léčitelná a která nakonec odezní. V samém začátku doporučovat heslo VYDRŽET! a nikoli překonat. Přimět depresivního člověka k tělesné aktivitě, protože ta nabudí lepší složku 'mozkové chemie´," radí v internetové Škole zdraví MUDr. Radim Honzák, CSc.